Vivat Stella!

Sáhli jsme opět do bohatých sbírek italských mistrů Carosa, Negriho a nově i Ercola Santucciho, jejichž tance byly oblíbeny u všech evropských dvorů, a použili jsme jich ke hře se symboly – v personifikacích tehdy uznávaných planet a oblíbených řeckých bohů.

Ve svém novém pořadu se vracíme do pozdní renesance a manýrismu, ale všímáme si jich ze zcela jiného úhlu než dosud. Zaujal nás totiž zájem tehdejší šlechty o astronomii a astrologii, o mythologické náměty i o hermetické nauky, jak se odrážel v umění a ve společenském životě. Jistě nešlo vždy o zájem skutečně hluboký, jako v případě Petra Voka nebo přímo u Rudolfa II., mohlo často jít o jakousi módní vlnu, o to dráždivější, že se netěšila přízni církve, zejména Vatikánu. Sáhli jsme opět do bohatých sbírek italských mistrů Carosa, Negriho a nově i Ercola Santucciho, jejichž tance byly oblíbeny u všech evropských dvorů, a použili jsme jich ke hře se symboly – v personifikacích tehdy uznávaných planet a oblíbených řeckých bohů. Jinak věrně rekonstruované tance jsme někde trochu přizpůsobili tématu, vždy jen v maličkém úseku původní choreografie.

Navíc si tu hrajeme s tvořením pěticípé hvězdy na pětihlasý kánon s nábožným textem „Velebí duše má Hospodina“. (Ten nikoho nemusí zmýlit, vždyť hermetici byli většinou hluboce věřící, ač se vymykali církevním pravidlům). Tato hvězda vytváří ve svém středu uctívaný pentagram, jaký kupodivu skutečná planeta Venuše oběhne během osmi let na své pouti kolem Slunce. Jsme si vědomi, že právě rudolfinské období bylo časem převratných objevů v astronomii, přesto si hrajeme v duchu tehdy ještě přežívajícího geocentrismu, jak se mu učili žáci soběslavského gymnasia, založeného Petrem Vokem. K tomu účelu vyšlapávali v rozrůzněném tempu oběžné dráhy kolem Země, aby ve svém těle názorně prožívali rozdíly ve vesmírném časoprostoru.

Rytina z knihy „Cosmographia“ (1539) – Peter Apians

V první půli koncertu zazní také fuga č. XXIV z padesáti „chymických fug“ Michaela Maiera, vyznamenaného Rudolfem II., které shrnul pod názvevm „Atalanta fugiens“, Prchající Atalanta. V poznámkách k českému vydání objasňuje Jakub Hlaváček, že „Oba závodící hrdinové báje představují dvouhlasou kánonovou skladbu – Atalanta je „dux“ kánonu, Hippomenés „comes“. K ní je coby „Pomum morans“ – zadržující plod – přiřazen třetí hlas, použitý jako „Cantus firmus“, který má ve všech 50-ti skladbách stejnou melodii“.

Chymická fuga č. XLV z knihy „Atalanta fugiens“ (1617) – Michael Maier

V druhé půli si hrajeme na řecké bohy. Hned v počátku jde o „hru ve hře“, neboť si tam bohyně a bohové hrají na nymfy a pastýře, kterým maestro Negri přisoudil šípy a hole, ač je sám pohybově nepoužil. My jsme si dovololi to napravit (snad můžeme říci, že v našem pojetí jde o jakýsi náznak soutěže mezi matriarchátem a patriarchátem v rámci hry). Před tím si dvořané zkouší Salti del Fiocco s trefováním do střapce, jaký vidíme na obrázku z Negriho učebnice. Dále si božstva hrají se stuhou jakožto překážkou v tanci Barriera, vševládný Zeus vyzývá bohyně k tanci Canario, potom si Chronos zatančí s bohyní Měsíce Selené „tanec lidojeda“, kdy jí žertem vykousne tvář, ale Áres vyprovokuje jeho syna Dia, aby se s ním utkal v souboji, v němž Chronos musí podlehnout. Do toho vstoupí Afrodité, uklidní Área a svede ho k milostnému tanci, který vyvrcholí tancem všech bohů, tj. všech zúčastněných dvořanů. Na závěr vytvoříme souhvězdí Orion: bohové vstoupili na nebesa a ponechají zemi lidem - divákům. Eva Kröschlová

Ballo del Fiore („Květinový tanec“) býval společenskou hrou, ve které se postupně střídali urození tanečníci. Kavalír, drže v ruce květinu, vybral si během tance nejlíbeznější dámu, popřípadě postupně další tanečníky. Se závěrem tančení kavalír něžně políbil květinu a s poklonou ji předal své favoritce (nejspíše ona nejlíbeznější první dáma). „Obdarovaná“ se pak opět dle stejného scénáře vydávala hledat své budoucí tanečníky. Tanec se tančil, „jak dlouho bylo tanečníkům libo“. Podobnou „hru“ nikoliv s rozdáváním květin, ale se symboly planet, hrají dnes večer i naši šlechtici.

Allegrezza d´Amore, neboli „Láska radostná“ rozjařovala svým rychlým tempem tanečníky po celé 16. i 17. století. Dámy Terra, Luna a Sol ji dnes večer tančí podle tanečního mistra Ercola Santucciho, který ji (nepokrytě) převzal od svého předchůdce Fabritia Carosa a v roce 1614 ji zapsal do své knihy Mastro da Ballo. Tanec se stále drží svou formou renesančních tanečních zásad, svými nadlehčenými kroky už ovšem přináší svěží barokní „nádech“, jež klade mnohem vyšší nároky na tanečníkovy nohy, jež se v (možná až příliš) komplikovaných variacích míhají po tanečním parketu.

Contrapasso nuovo („Nové contrapasso“) je jeden z mála kruhových tanců zapsaných tanečními mistry počátku 17. století, ba je jediný ze všech, kterému náleží i schéma: nad obrazcem (jež připomíná mj. erbovní růži rodu Orsiniů) je nápis „Contrapasso fatto con vera Mathematica sopra i versi di Ovidio“ (Contrapasso vytvořené podle skutečné matematiky dle veršů Ovidiových). „Okvětní lístky“ ornamentu znázorňují pravidelné dráhy tanečníků a tanečnic („C“ jako „Cavalieri“ – kavalíři a „D“ jako „Dame“ – dámy) při průpletu během tance. Na obvodu obrazce jsou uvedeny dva základní rytmy tanečních kroků, jak se objevují i v poezii coby básnické stopy: „spondej“ a „daktyl“.

Prostorové schéma pro tanec Contrapasso nuovo z knihy „Nobiltà di Dame“ (1600) – Fabritio Caroso

Pavaniglia, jinak také Španělská pavana, jeden z oblíbených rytmů renesančních tanečníků po celé Evropě. Tato mladší sestra Pavany je originálně sestavena z libovolného (a velkého) počtu slok, které vždy mají svůj velmi pomalý úvod, rychlé a komplikované „figury“, tj. obtížné krokové variace se skoky či otočkami, zakončené vždy zase volnějším závěrem. Dnes tančíme opět dle komplikovaného, nikdy ve své době tiskem nevydaného rukopisu Ercola Santucciho, dohasínajícího želízka v ohni pozdně renesanční epochy.

Salti del Fiocco jsou skoky určené výhradně kavalírům, kteří si chtějí dokázat svou mrštnost. Za zády, po boku či před nimi, různě vzdálený, visí střapec, „fiocco“, kterého se musejí dotknout nohou – ovšem ve výskoku, v točení, a velice rychle. Pánové mají proto dovoleno pomáhat si švihem rukou či sevřením pěstí, praví Cesare Negri…jsme zvědavi, který z našich kavalírů bude dnes večer v nejlepší formě!

Salto del Fiocco z knihy „Gratie d‘Amore“ (1602) – Cesare Negri

Alta Regina představuje čtyři pastýře a čtyři nymfy (pochopitelně jinak urozené dámy a pány), jež tančí nikoliv společenský, ale divadelní tanec, který se v originálním spise Cesare Negriho odehrává jako velké finále pastýřské hry Armenia Pastorale s antickými bohy, Orfeem, Iásonem i Argonauty…i v našem skromnějším provedení budiž oslavou lásky a především společné souhry v komplikovaných prostorových figurách vpravdě jevištního vzezření, které napovídají, kudy se bude ubírat v budoucích staletích prestiž taneční módy - k potomku jménem Balet.

Il Canario je „nejhlučnějším“ renesančním tancem; možná pro španělský vliv, možná díky novým zámořským objevům, tančí se výhradně dupavě - pravděpodobně totiž charakteristické „battute“, dupy, mají napodobovat divoké tančení barbarů na Kanárských ostrovech, od toho tedy název „Il Canario“. Stejně jako v Gagliardě, tanečník si mohl vymyslet své vlastní variace na dané téma, a střídavě se v tanci trumfovat s ostatními. Zeus dnes večer podle svého gusta vyzve k soupeření pouze dámskou společnost!

Barriera je turnaj, zápas, lítý boj pánů a dam, v rene-sančním tanečním repertoáru mnohokrát ztvárňovaný, v tomto tanci ovšem naplno vyslovený. „Barriera“ měla skutečně asociovat turnaj, dovolili jsme si jej doplnit skutečným turnajovým „břevnem“, které se z „božího úradku“ znenadání objevuje a mění mezi tančícími páry.

Celeste Giglio je Nebeská lilie, královna renesančního tance. Balletto, které vytvořil taneční mistr Fabritio Caroso k poctě a tanci pro své mecenáše, Ranuccia Farnese a Margaritu Aldobrandina, vévodský pár z Parmy a Piacenzy. Celeste Giglio je grandiózním „mottem“ celé taneční sbírky Nobiltà di Dame. Jedná se o jedno ze tří „úplných“ ballett, kde se v necelých 5 minutách (!) tančí ve všech rytmech, které renesanční tanec zná. Zatančí-li kdo bezchybně celý tento tanec, je mu bezpochyby přiznáno místo na tanečních nebesích.

Kateřina Doležalová

Program: