SALTI CIVILES - měšťanské baroko v písni a tanci

 

Tanečně-hudební představení, které evokuje bujarou atmosféru barokního měšťanstva.

Tance společenské i divadelní prokládané písněmi, popěvky i áriemi pijáckými, hodovními, žertovnými, kostelními i postelními…

Hraje a zpívá: Ritornello - Michael Pospíšil
Hudební zpracování: Michael Pospíšil
Režie a choreografie: Eva Kröschlová
Kostýmy: Agentura Johanka 
Premiéra: 30.6.2006 Maškarní sál, Český Krumlov,

Festival komorní hudby - barokní noc na zámku Český Krumlov

První část představení uvedou barokní měšťané, kteří si zatančí kousky „na půl cesty“ mezi lidovým a vznešeným – přesně takové, jaké mohli v Českých zemích tančit koncem 17. století. Jsou ze sbírky cisterciáka a kronikáře Kristiána Hirschmentzela (1638 – 1703), jež byly součástí českých školských her a měly uvést např. příslušníky tří stavů, měšťanského, selského a šlechtického – civilis, rusticanus a nobilis. Připomínají v mnohém tance lidové. V druhé části vstupuje do představení Smrt: ta, dle dobových vyobrazení, se svými oběťmi tančila a nezřídka si k tomu hrála na píšťalu či buben! Diváci spatří, jak si hrající Smrt odvádí neposlušné měšťany s sebou v rytmu barokních bránlů či menuetu.Třetí část poodhrne oponu tanců divadelních: rozverné scénky z každodenního života barokních měšťanů vtělené do hudby a tance, popsané ve sbírce Gregoria Lambranziho Nuova e curiosa scuola de‘ balli theatrali - Neue und curieuse theatralische Tantz-Schul (1716). Co se stane, když se vrátí opilý manžel domů a pošlape své ženušce podlahu? Jak se hrál v baroku tenis? A co z muže dokáže vymámit krásná, leč chamtivá slečinka? To vše se dozvíte na jevišti Salti civiles.

Dnešní „měšťan“, jde-li městem, musí si snad zacpával uši před vnucovaným rámusem titulovaným: „music“! Barokní měšťan si asi více musel zacpávat nos: těžké brokáty, samet, fiží, pentle, pudrované paruky, pot, hic, ... Vždy to nevonělo!

Náš název „Barok“ či „Baroko“ je sotva sto let starý. Předtím byl životní a umělecký sloh převládající v 17.-18. stol. nazýván „Alonžový“, právě podle alonžových paruk. Paruka-Baroko, jsou takřka synonyma pro upachtěnou nádheru šatů, paláců, faldovitých andělíčků a kudrlinek v hudbě. A přece jen v „zákulisí“ oficiálního Světa lidé rádi to vše „dusné“ odložili, s novými šaty na sebe vzali „nová Těla“, nové role. Hudba byla všude, žádoucí a vítaná, nepřehrávaná bezduše automatem, nenahraditelná, každý měl nejblíže po ruce svou vlastní písničku.

V baroku prostupují všechno dění dva základní prvky: Theatrum („dívadlo“) a Saltus (tanec, skok). První dává všemu vzruch, spád, dynamiku, druhý vše ostatní propojuje sytou elegancí. Tak i různé písničky, popěvky a árie (ještě ne ve smyslu romantické operní árie!) jsou vlastně „obuty“ do dobových tanců - skladeb. Pijácké, hodovní, žertovné, kostelní... Všechny tyto hudební formy spolu tak sousedily, prostupovaly se a ovlivňovaly, že hranice mezi nimi je spíše svěřena naší fantasii a vůli. Věřím, že ti kdo si zpívali, si ke zpěvu často i tančili a naopak: tanečníci možná sotva popadali dech, ale zpívali si ke svému tančení, které jejich okolí mělo za Theatrum anebo za hudbu poslechovou, jakýsi hudební „podkres“. Na hudbu tanců se dokonce ani nemuselo tančit, obrovská část hudební barokní produkce sice nese název či rytmiku tehdy známých tanců, ale byly hudbou „pouze užitkovou“... A jako Svatý Král David se svým žaltářem poskakoval nahý před Archou, jako Svato-Jakubští poutníci do Compostelly zbožně tančili na nádvořích klášterů, tak naši křesťané nechávali „skočit“ své Duše v „Bergamaskách“ a ve „Folliích“ kancionálových písní. A naturalistická „Makabrika“-„Tance Smrtí“? Jsou zároveň satirou na naši lidskou nedokonalost, předtančením pro „Kmotřičku Smrt“ (jak ji důvěrně nazývá Sv. František Serafínský), či jakousi dobovou „tarantellou“ z moci věčné Noci...

Zkrátka Tanec najdeme všude a je tu proto, aby - padnuv v uši - roztančil naši Duši... Zkusme ji tedy roztančit a rozesmát dobovými i ne-vážnými (!) „hity“!

Michael Pospíšil

První várka dnes uvedených tanců pochází ze sborníku cisterciáka a kronikáře Kristiána Hirschmentzela (1638 Frýdek – 1703 Velehrad), kde byly součástí českých školských her a měly v nich charakterizovat např. příslušníky tří stavů, měšťanského, selského a šlechtického – civilis, rusticanus a nobilis. (Čekali bychom, že saltus rusticanus bude vyjadřovat selský temperament a že bude spíš rozverný. Ale autor si pro něj vybral melodii příbuznou dnešní cófavé (Haná) nebo starodávného (Lašsko, Valašsko), tedy nejdůstojnějších lidových tanců, které u nás máme.) My jsme převzali 5 jeho tanců dle výběru Jaroslava Krčka bez záměrné charakterizace, pouze jako taneční suitu měšťanů „nižší kategorie“, řemeslníků, drobných obchodníků apod. s užitím dobových kroků a forem.

Pro evokaci Tance Smrti ze 17. století jsme měli pouze dva inspirační zdroje - zobrazení kruhového tance kostlivců s ženami z r. ca 1660 od J. Z. Ridingera a podobný obraz v Krakově. Zmínky o tom, že by se skutečně tančily (jako v 15. stol.), chybí. Víme však, že existovaly společenské tance s makabrálním motivem (v Čechách v 18. stol „Umrlec“), ovšem v odlišné formě. Nedali jsme se cestou ilustrování textů vybraných písní, nýbrž zobrazení jakéhosi „Mementa mori“, ne však v masopustním pojetí, ale ve stylu barokních bránlů a menuetů.

Jiné je to s tanci z učebnice Nuova e curiosa scuola de‘ balli theatrali - Neue und curieuse theatralische Tantz-Schul. Její autor Gregorio Lambranzi pocházel z Benátek, ale působil i v dalších italských i v německých a francouzských městech. V roce 1716 vydal v Norimberku uvedenou dvojjazyčnou knížku divadelních tanců, které vytvořil pro různé příležitosti a dal je tiskem k dispozici choreografům ale i amatérům, pro vlastní adaptaci, jak se zmiňuje v předmluvě. Shromáždil přes sto drobných tanců, většinou pro postavy commedie dell‘ arte nebo příslušníky různých národů, ale i pro postavy řemeslníků nebo zástupců selského stavu. Každý tanec je představen obrázkem a stručnou slovní charakteristikou v němčině, občas jsou uvedeny názvy tanečních kroků. Nad každým obrázkem je vytištěn hudební doprovod jedinou notovou linkou, ke kterému mnohdy využil různé známé melodie své doby. (Je zajímavé, že se jeden výtisk uchoval v knihovně Národního muzea v Praze). My vám představíme několik výstupů z lidového života. Doufáme, že vás jimi v autorově duchu potěšíme – zdůraznil totiž, že knížku napsal pro Delicium populi!

Eva Kröschlová

Program: